Únor - Velký architekt

 

Srdce mi napoví, duše mi švitoří:

„V čem jsem já přínosem? Kde jsou má příkoří?“

Čím nejvíc vynikám? Co je mi cizí?

Co síle impuls dá? Co je mnou ryzí?

 

S čím srdce usedá, s pokorou, tiše?

Vždyť já jsem architekt, své vlastní říše!

Pocítím tvořivost, jež mnou teď protéká,

to je ta síla má, touha má odvěká.

 

Duše mi směruje, do cesty setkání,

ve kterých poznávám, z části svá poslání,

je na mě přečíst je, poznat svou kvalitu,

kterou pak nacházím, v sobě, tak ukrytu.

 

V osudu vetkány, mám všechny vnuknutí,

jiskřičky tvoření i velká vzplanutí,

na mě je, zda-li je, rozpálím do běla,

aby má poselství vesmírem letěla.

 

Pouze já, duše má, mé vlastní tvoření,

vyskládá srdcem mým, cestu mou smíření,

po které vykročím, znajíc své přednosti,

mostem, jenž světy mé, spojí i přemostí.

 

Propojím krajinu vizí i skutečnost,

jen tak se rozhostí žitím mým posvátnost,

budu tím nástrojem, který se raduje,

když síla tvoření, opět jím pulsuje.

 

Nečekej na dary, až k tobě přiletí,

promarníš léta svá, možná i staletí,

buď tím, kdo vykoná, kroky své k poznání,

buď velký architekt, plnící poslání...