Prosinec - Duše věčnosti

 

Po dlouhé plejádě životních dění,

leskne se poznání, křehké jak snění,

tyčí se posvátně, skrze nás do dáli,

možná jsme nalezli, co jsme zde hledali.

 

Tichounce šeptáme slova svá do dlaní:

„Poznal jsem duši svou, našel s ní shledání.“

A pevně spojení, cítíte souznění,

nebyly nadarmo boje i smíření.

 

Tělo teď zrcadlí, duše tvé krajinu,

cítíte posvátnou, společnou rodinu,

ve které duchovnost, mění se v žití,

s pokorou, důvěrou, v dočasné bytí.

 

Těší se duše tvá, v úžasném setkání,

děkuje píli tvé, víře i hledání,

ví, jak jsi bojoval, vytrval, věřil,

když síly poslední, láskou jsi měřil.

 

Nebyly špatné dny, zbytečné, zdá se,

každý z těch momentů, vedl nás k spáse,

abychom zažili, všechna svá poslání,

která nám, s pokorou, slzy dál nahání.

.

Abychom přijali, jen naši kvalitu,

nám, jako duši v nás, na míru ušitu,

abychom zkusili, žít sami sebe,

neb žití zrcadlí, tvé vlastní nebe.

 

Vytváříš vlastní chrám, svůj objekt smíření,

ve kterém nacházíš lásku i zklidnění,

záříš teď ve stavu své vlastní plnosti,

krásy své, důvěry, i duše věčnosti…