Červenec - Uzdravení

 

Často nás provází, neznámá zadání,

která nám vnitřní strach, nesoulad nahání,

tak často marníme síly své života,

cílům, jež naplní nevděk či prázdnota.

 

Hrajeme roličky, role i dramata,

hledáme, léčíme, svá vlastní dogmata

v přemíře emocí, ztrácíme vlastní směr,

těla, jak nádoby, těší se spoustě děr.

,

Otvory uniká, převzácná síla z nás,

nikdo už neslyší, niterný jemný hlas,

zastav se, naslouchej, uber a zjihni,

trošku víc, ku sobě, k duši své tíhni.

 

Asi jsme zaspali, smysl svůj ztratili,

proč jsme se na světě, s pokorou, zrodili,

pročpak si duše má, sestoupla z věčnosti,

do těla, do svalů, do celé bytosti.

 

Tíží nás poznání, která nás netěší,

přitom nám uniká, láska i z přístřeší,

těla, jak příbytky, bortí dál vypětí,

přemíra problémů, časem je znesvětí.

 

Přitom se postačí, jen chvíli dívat,

tak jako v dětských dnech, věřit i snívat,

malinko ochutnat, ze snů, jen potají,

které nás k prožití, vábí i lákají.

 

Na chvilku vystupme z veškerých dění,

dovolme duši své, ať mnohé mění,

ať znovu obnoví, všechno co churaví,

ať všechno překrásně, vzkvétá i uzdraví…