Květen - Rodová linie


Povím Ti poselství z posvátných lesů,

z údolí, z pod kopců, z meziček z vřesu,

povím Ti o cestě, pro vlastní poslání,

když tolik touhy máš, ve vlastním hledání.

 

S něžnými doteky, v laskavém předjaří, 

povím ti o pouti, jež se ti vydaří, 

poslouchej, vnímej mne, jak hlasy z nitra,

tvá pouť již začala ... pro další zítra:

 

"Vkládám tvou naději, na každý z kamenů, 

nechť místo tíhy své, máš sílu pramenů, 

skrz každou studánku, zurčení potoků, 

přináším vzpomínky tisíců proroků.

 

Dávám Ti nemožné, v množství tvých darů, 

věnuji, moudrost Ti, lásku i chválu, 

vrhám svůj odlesk teď, do krásných očí, 

cítím, jak odraz můj, v Tebe teď vkročí. 

 

Utichnu, poklekám, ve víru hvězd, 

můžeš se postít mnou, cítit mne, kvést, 

jsi jako oáza, pevnost i štít, 

víš jak s tím "skutečným" může se žít.

 

Žij proto, prožívej, nezraď své vize, 

tvůj život, jako náš, je v jedné knize,

obrať list, nedopusť - nejít až v cíl, 

byť jeden, jediný, symbol by zbyl.

 

V žáru dní, síle snů, v detailech tvoření,

je v kouzlech ukryta podstata zrození, 

ty v štítu rodovém, skrze čas v prostoru, 

získáváš moudrost svou, lásku i pokoru. 

 

Skrz vlákna prapředků procházíš krajem, 

navracíš zemi své předlohu s rájem, 

tisíce světýlek, dušiček, bytostí,

v tvé klidné krajině opět se rozhostí.

 

Díky tvé práci teď, dech předků ožije,

léčí se, uzdraví, společné linie,

ty jsi ten léčitel, mistr i řeka,

na kterou část rodu, po věky čeká.

 

Ujmi se poslání, jež Tě tak směřuje,

povstaň ty hrdosti, o níž se traduje,

ožijte pradávná, nejčistší témata,

srdce i duše tvá, je jako ze zlata."

 

Přijmi můj osude, dílo mé posvátné,

nechť znovu léčí se, pevní i nezvratné,

ať nejsem symbolem, nádobou z prázdnoty,

ať jsem tím posvátným v síle své čistoty.