Duben - Tvé dítě


Poselství naděje, skrz tváře dětí,

v jediném pohledu víra k nám letí,

veselé úsměvy, úžasné nadšení,

děti jsou odrazem lásky i tvoření.


Přečistá stvoření, kousky nás lidí,

s důvěrou, bezelstně, krásu když vidí,

v každičkém obrazu, slovu i snění,

děti to nemožné, v možné si mění.


Skutečné moudrosti, čistota myšlení,

nadšení, svoboda, krása i jiskření,

tisíce nápadů, jež nikdo nezmaří,

tisíce závěru, které se nezdaří.


Vzpomeňme na děti, které jsou v nás,

nikdy je neschová, stáří či čas,

máme je při sobě, tvořivé vzpomínky,

bezelstná přáníčka, touhy i plamínky.


Copak nám napoví, důvěrná osobnost?

Najdeme skrze ni, sebe, svou podobnost?

Co všechno miluje to naše dítě?

Co asi prohlásí, když znovu zří Tě?


"To jsem já? Nebo Ty? Copak jsme dvojí?

Vždyť všechny vzpomínky navždy nás pojí.

Vidím Tě, u sebe, Ty mne teď v sobě,

jsme stále spojeni, ve mě i v Tobě."


"S důvěrným pohledem, nevinným, svěžím,

všechny tvé vzpomínky, pro Tebe střežím.

Koukni se, tady jsou, všechny tvé dary,

úspěchy, zklamání, někdy i zmary."


"Vidíš se? Tvoříš se? Žiješ teď sebe?

Zkrášluješ, poznáváš, tvoříš své nebe?

Mrkni se do srdce, září zde jiskřičky,

my děti býváme, skvělými poslíčky."


"Neseme radosti, krásu i ztřeštění,

veškerá dědictví, touhy i zranění,

jsme jako světýlka, pro tvoje cestičky,

když večer usínáš, s nadějí pod víčky."


Jenom se podívej, zrakem teď dítěte,

co všechno úžasné, máme zde na světě,

nechej se poučit, pohladit, smát,

Tebe i dítě tvé, má každý rád...