Červenec - Láska duše


Posetá rosou, z kapiček svitu,

s pokorou v očích, ona teď zří tu,

nádherná, krásná, nesmělá ve tváři,

pod něhou křehká, tiše se rozzáří.

 

Tajemná, tichá, žijící potají,

andělé s křídly, slova ji šeptají,

nevinně čistá, jasná i planoucí,

v sobě tak ukrytá, milá i žádoucí.

 

Odvážně smělá, když sama pocítí,

jak duše s duši, vpřádá se do sítí,

posvátně čistá, jak květy lilie,

duše, jenž zaplanou, nektary zalije.

 

V křišťálu čirá, v světelném poselství,

propojí navždy nesmírná tajemství,

čeho se dotkne, byť jenom potají,

navěky lidé, v sobě dál hledají.

 

Nemluví dlouze, stačí jí doteky,

toho, jenž zasáhne, dál touží po věky,

po jejím setkání, po chvíli jiskření,

po touze osudu, ve vlastní tvoření.

 

Můžeš ji zahlédnout, spatřit ji v křehkosti,

ona je nádherou, pokorou věčnosti,

milá i upřímná, tolik je pravdivá,

když pouhým pohledem, duši ti zahřívá.

 

Posvátně důvěrná, tajemně zbarvená,

když tebou prochází, lidmi je spatřená,

jí dotek pochopí, snad každá z bytostí,

když lehké mrazení, projde ji do kostí.

 

Rozezní niterné, posvátné zvonečky,

lidé nám rozkvetou, rozzáří domečky,

někteří pokleknou, jiní snad tuše,

pochopí, prožijí, svou lásku duše.